Every AI security vendor says the same three things: your data is safe, our AI is trustworthy, it works. Phoenix is built so you don't have to take any of them on faith. This page is the evidence.
Data residency is enforced by construction, not by promise.
All outbound access is funneled through one code path. Indicators are classified before any external lookup, and internal identity is withheld.
CI tests pin the external-lookup paths to the chokepoint — a change that lets a lookup reach out around it fails the build before it can merge. Everything else is checked again at runtime.
Reasoning runs on models you host. The SOC analyst has no hosted-model path at all; on the platform, a hosted provider is an explicit operator opt-in, never a default — no per-token bill, no egress path to misconfigure.
Deploy Phoenix behind your own deny-all firewall and watch it keep working. Trust your egress logs, not our privacy policy.
We assume the model is fallible, misreading, and jailbroken — then bound what it can do, so its mistakes stay inside a boundary set in code.
The model can name an action from a fixed list; it can never invent one. The number that gates anything is a code-owned constant. This guarantee survives a model swap, a bad release, a jailbreak.
For actions that can take a network down, a code-owned refusal outranks a human "Allow" — approvals are made with far less context than executions.
An unverifiable report is delivered stamped unverified, never dropped. What could cause harm waits.
Every gate ships on an observe → shadow → enforce ladder, recording the decision it would have made against live traffic first.
The most dangerous failure in security is the quiet one. Phoenix is built to make its own failure noisy.
So an independent watchdog does. Per-process health reads healthy / degraded / escalated / stalled.
Declined triage is recorded with the severity present; coverage gaps are counted with the missing rule IDs. You can ask what was missed.
Each box reports a fingerprint of the code it is actually running, checked against the release — a partial or stale deploy shows up as a mismatch, not because the box claims to be fine.
In production, model hallucination has been the cheap failure. The expensive one was going blind while every health indicator read green — which is why proving it's working is a feature, not an afterthought.
Honesty is part of the receipt. The strongest guarantees have edges, and hiding them would be the same failure class we build against.
Containment checks that asserted facts appear in the gathered evidence. It cannot catch misattribution: a conclusion where every token is present and the reasoning is still wrong.
An attack quietly not escalated produces no verdict and no alarm. Counting declines makes the absence visible later; it doesn't catch the miss in the moment.
Several guarantees read an operator-configured list. An unset value makes the guarantee vacuously true on that box.
It reasons worse than a frontier model, and no scaffolding closes that gap. Scaffolding bounds the damage and makes errors visible.
A tamper-evident egress flight-recorder that produces a signed artifact showing zero customer bytes left the perimeter over a period — non-egress as an auditable record you can take into an audit.
The machine's forbidden actions published as a versioned, inspectable "constitution," so every autonomous response is provably inside a pre-authorized boundary a reviewer can read.
Phoenix runs Crucible (our own validation engine) against Phoenix and publishes what breaks alongside the fix — trust earned by showing the company fail and recover, not by logos. The first round is done: we red-teamed our own SIEM and turned the techniques it missed into detection rules and telemetry. Making that loop continuous is the next step.
The constraint that no data may leave the building looks like a pure handicap. It forced a better safety posture than the unconstrained version ever would have. When you can't build a system whose safety argument is "the model is good," you're forced to build one whose safety argument is a handful of predicates a reviewer can read in an afternoon — each sited where the model can't reach it, each enforced twice, each pinned by a test that fails the day a new capability appears unguarded.
That is a worse analyst than a frontier model would be. It is a considerably better thing to put in front of a firewall.
Každý dodavatel bezpečnostních řešení s AI tvrdí totéž: vaše data jsou v bezpečí, naší AI můžete věřit a funguje to. Phoenix je postavený tak, abyste nic z toho nemuseli brát na víru. Důkazy najdete na této stránce.
Data zůstávají u vás díky tomu, jak je systém postavený, ne díky slibu.
Veškerá komunikace směrem ven vede jedinou cestou v kódu. Indikátory se roztřídí dříve, než dojde k jakémukoli externímu dotazu, a údaje identifikující vaše interní prostředí se ven nepředávají.
Automatické testy (CI) hlídají, že dotazy do externích zdrojů vedou jen přes tento výstupní bod. Změna, která by je poslala ven mimo něj, neprojde sestavením a nedostane se do kódu produktu. Vše ostatní se navíc kontroluje za běhu.
Vyhodnocování běží na modelech, které provozujete u sebe. AI analytik pro SOC žádnou cestu k hostovanému modelu nemá; na platformě je hostovaný poskytovatel jen výslovnou volbou správce, nikdy výchozím nastavením – žádné účtování za tokeny a žádná cesta ven, kterou by šlo chybně nastavit.
Nasaďte Phoenix za vlastní firewall, který ve výchozím stavu vše blokuje, a přesvědčte se, že dál funguje. Věřte svým záznamům odchozího provozu, ne našim zásadám ochrany soukromí.
Počítáme s tím, že model chybuje, špatně vyhodnotí situaci a že ho lze obejít (jailbreak). Proto omezujeme, co smí udělat – jeho chyby tak zůstanou v mezích pevně daných kódem.
Model může akci pouze vybrat z pevného seznamu; žádnou novou si nevymyslí. Prahová hodnota, která o čemkoli rozhoduje, je konstanta pevně daná v kódu. Tato záruka platí i po výměně modelu, po chybném vydání nebo po jailbreaku.
U akcí, které mohou vyřadit síť z provozu, má odmítnutí pevně dané v kódu přednost i před lidským „Povolit“ – schvaluje se totiž s mnohem menší znalostí situace, než jaká je k dispozici v okamžiku provedení.
Hlášení, které nelze ověřit, se doručí s označením neověřeno, nikdy se nezahodí. Cokoli, co by mohlo napáchat škodu, počká.
Každá kontrolní brána se zavádí postupně ve fázích observe → shadow → enforce (sledování → stínový režim → vynucení) a nejprve na živém provozu jen zaznamenává, jak by rozhodla.
Nejnebezpečnější selhání v bezpečnosti je to tiché. Phoenix je postavený tak, aby jeho vlastní selhání bylo slyšet.
U každého procesu vidíte jeden ze stavů healthy / degraded / escalated / stalled (v pořádku / omezený / eskalovaný / zaseknutý).
Když systém upozornění odmítne vyhodnotit, zaznamená to i s jeho závažností; mezery v pokrytí se počítají včetně ID chybějících pravidel. Můžete se tedy zeptat, co vám uniklo.
Každý server hlásí otisk kódu, který na něm skutečně běží, a ten se porovnává s vydanou verzí. Neúplné nebo zastaralé nasazení se odhalí neshodou – ne tím, že server o sobě tvrdí, že je v pořádku.
V provozu byly halucinace modelu tou levnější chybou. Draze nás stálo, když systém přestal vidět, přestože všechny ukazatele stavu svítily zeleně – proto je důkaz, že vše funguje, funkcí, ne dodatečným nápadem.
K důkazům patří i poctivost. I ty nejsilnější záruky mají své meze a jejich zamlčení by bylo přesně tím druhem selhání, proti kterému systém stavíme.
Kontrola ověřuje, že se tvrzená fakta skutečně vyskytují v nasbíraných podkladech. Neodhalí ale chybné přiřazení: závěr, v němž se každý údaj v podkladech opravdu nachází, a přesto je úvaha chybná.
Útok, který systém potichu neeskaluje, nevyvolá žádný verdikt ani poplach. Počítání odmítnutých případů tuto chybějící reakci zpětně zviditelní; v okamžiku, kdy k přehlédnutí dojde, ho ale nezachytí.
Několik záruk vychází ze seznamu, který vyplňuje správce. Pokud hodnota není nastavená, je záruka na daném serveru splněná jen formálně – ve skutečnosti nic nekontroluje.
Uvažuje hůř než nejvýkonnější modely na trhu a žádná podpůrná vrstva kolem něj tento rozdíl nesmaže. Ta jen omezuje škody a dělá chyby viditelnými.
Záznamník odchozího provozu, v němž je každý pokus o úpravu patrný. Vytváří podepsaný doklad, že za dané období neopustil hranice vaší sítě ani jeden bajt zákaznických dat. To, že data neodešla, tak budete mít jako ověřitelný záznam, který můžete předložit při auditu.
Akce, které systém nesmí provést, zveřejněné jako verzovaná a kdykoli zkontrolovatelná „ústava“. Každá autonomní reakce tak prokazatelně zůstává v předem schválených mezích, které si kontrolor může přečíst.
Phoenix pouští Crucible (náš vlastní nástroj pro ověřování obrany) proti sobě samému a zveřejňuje, co se podařilo prolomit, spolu s opravou. Důvěru chceme získat tím, že ukážeme, jak firma selže a vzpamatuje se – ne tím, že se budeme chlubit známými zákazníky. První kolo je za námi: na vlastní SIEM jsme zaútočili a techniky, které nezachytil, jsme proměnili v detekční pravidla a novou telemetrii. Dalším krokem je, aby tento cyklus běžel průběžně.
Podmínka, že žádná data nesmí opustit budovu, vypadá jako čistá nevýhoda. Ve skutečnosti nás dovedla k lepšímu zabezpečení, než jakého bychom bez ní kdy dosáhli. Když nemůžete postavit systém, jehož bezpečnost stojí na předpokladu „model je dobrý“, musíte postavit systém, jehož bezpečnost stojí na několika jednoduchých podmínkách, které kontrolor projde za jedno odpoledne – každá je umístěná tam, kam model nedosáhne, každá je vynucená dvakrát a každou hlídá test, který selže hned v den, kdy se objeví nová schopnost bez ochrany.
Jako analytik zaostává za nejvýkonnějšími modely. Jako systém, kterému svěříte zásahy do firewallu, je ale podstatně bezpečnější.